Premonstrátská spiritualita

V dnešní době se setkáváme s narůstajícím zájmem o spiritualitu. Je hledán pravý smysl života a jeho naplnění. Člověk si začíná bytostně uvědomovat potřebu rozvoje své duchovní (spirituální) roviny. Hledá odpověď na své základní životní otázky; kdo jsem, odkud přicházím a kde směřuji. Někdo nalézá odpověď v filosofických směrech, někdo se raději uteče k hektickému způsobu života. Z křesťanského pohledu hledáme odpověď v Bohu. Tato odpověď se stává proto konkrétní spiritualitou. Svatý otec v posynodální apoštolské adhortaci Vita Consecrata hovoří ve 103. článku o Spiritualitě jako odpovědi těm, kdo hledají posvátné (sacrum) a touží po Bohu. Zasvěcené osoby, podle něj, mají svým životním stylem podávat pravdivý obraz o cestě, která vede k Bohu.

Následující pojednání si klade za cíl představit jednu z cest k Bohu. Je to spiritualita duchovních synů a dcer svatého Norberta, zakladatele premonstrátského řádu. Během staletí vyvstávaly různé priority v premonstrátském životním stylu, proto není snadné v plnosti vyjádřit celou jeho spiritualitu. Přesto vyvstává otázka, ba přímo povinnost znovu se zamýšlet v duchu výzvy Perfectae caritatis nad původní myšlenkou společnosti, abychom věrně chápali a zachovávali jak ducha zakladatelů a jejich záměry, tak zdravé tradice jednotlivých řeholních rodin. V tomto duchu byly průběžně od II. vat. koncilu vytvářeny nové Konstituce, které vyšly v oficiálním českém překladu roku 1999. Ve stejném duchu se jednalo na generální kapitule r. 2000 v Římě o spiritualitě a charismatu řádu při jeho vstupu do třetího tisíciletí. Řádová spirituální komise připravila náměty pro toto jednání a očekává se stanovení zásad a priorit pro duchovní život řádu.

 

Prameny premonstrátské spirituality

Řádové charisma je naznačeno následujícím nákresem pyramidy. Základ tvoří evangelium (E) a život prvotní církve, druhým stupněm (A) se stává život a příklad svatého Augustina, od něhož máme řeholi, dalším stupněm (N) je svatý Norbert, který navazuje na ideály svatého Augustina Vrcholem (S) je potom současnost a život jednotlivých kanonií, podle místa svého života a působení. Sem bychom mohli zařadit také každého z nás v tom, jak prožíváme a realizujeme naše řádové charisma.

 

Premonstráti řeholní kanovníci

Chceme-li hovořit o premonstrátské spiritualitě, musíme si všimnout zařazení této řeholní rodiny. Známe společnosti mnišské, kontemplativní, apoštolsky či charitativně činné, nebo sekulární společnosti. Premonstráti jsou jako řeholní kanovníci řazeni k apoštolsky činným. Abychom tomu rozuměli, je dobré vidět vznik řádu v jeho dobovém kontextu. Především je to doba velké církevní reformy, která dostala název podle papeže Řehoře VII-gregoriánská.

Gregoriánská reforma si kladla za cíl jak obnovení svobody církve, tak také svobodu k vykonávání jejího pozitivního poslání. Z tohoto důvodu můžeme také sledovat reformní snahy nejen ve vztahu ke společnosti, popřípadě panovníkům, ale také v úsilí, které je nasměrováno dovnitř církve. Hlavním momentem představujícím ideál v této obnově, je pojem vita apostolica. Je to návrat k ideálu prvotní církve v Jeruzalémě. Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné (Sk 4, 32). V církvi vždy byly snahy tento ideál uskutečnit, zvláště v životě kléru. V kanovnických společnostech staví do popředí tyto body:
život liturgický, život pastorační, zakládání škol, pohostinnost a charitu.

V tomto spektru hnutí gregoriánské reformy vzniká premonstrátské založení, uvedené v život sv. Norbertem z Xanten. Přijímá jako základní pravidlo pro svůj život Řeholi sv. Augustina. Adam Scot upozorňuje, že sliby pro vstup do komunity v Prémontré odrážejí apoštolského ducha: absolutní odvrhnutí a zamítnutí vlastnictví, rozdělení věcí podle potřeby, svornost jednoty a jednota svornosti. Tento apoštolský ideál potom Norbert naplňuje právě přijetím Řehole sv. Augustina, jež patřila v době gregoriánské reformy k základu reformního úsilí. Dalším jeho nesmírným přínosem bylo spojení klauzurního života s vnějším apoštolátem. Do té doby zpravidla mnišské komunity prožívaly svoji spiritualitu v odloučení od světa, kdy heslem se stalo zvolání soli Deo (jen Bohu). Norbert jako první vnáší do života své komunity tzv. vita mixta, to znamená sloučení vnitřního života s vnější apoštolskou činností. Liturgie premonstrátů měla také svůj pastorační rozměr. Norbertovy apoštolské aktivity nebyly ohraničeny zdmi kláštera, ale stále jej sledujeme jako kazatele, usmiřovatele a obhájce hodnot vlastních celé gregoriánské reformě.

Podoba této reformy se v prvotní komunitě v Prémontré rýsuje především v těchto aspektech: Norbert stavěl na liturgické modlitbě konané ve vlastním kostele; bohaté přijímání svátostí, z něhož vyzařovala víra členů komunity; zvláštní místo zaujímala Eucharistie a její denní slavení; denně se konalo kapitulum (četba martyrologia, Řehole, připomínka zemřelých, kárání přestupků); studium a kontemplace, které byly nazývány lectio divina; kázání Božího slova; příjem a pomoc chudým - milosrdenství a pohostinnost; velká oddanost Panně Marii.

V době založení žila komunita v Prémontré pod vedením sv. Norberta podle ideálu prvotní jeruzalémské církevní obce. Můžeme zde sledovat kněze, jáhny a bratry s nižším svěcením, kteří se starali o běh komunity, služby oficia, mše svaté atp. Laičtí bratři se kromě účasti na části liturgie (ranní mše a nešpory) věnovali fyzické práci. Sestry pak se především zabývaly přijímáním návštěv, péčí o nemocné (tzv. pohostinnost).

 

Samotná spiritualita

Z předchozího pojednání se nám už rýsuje konkrétní charakter premonstrátské spirituality. První a základní pravidlo je Communio, jednota a láska, která je mezi Otcem, Synem a Duchem svatým. Z tohoto fundamentu se naše společenství dále realizuje v konkrétním řeholním životě. Premonstráti nevznikli jako řád se specifickým úkolem (např. charitativním nebo apoštolským), a tak se stává naším hlavním pravidlem společný život a od něj se odvíjející poslání. Communio dostává konkrétní podobu:
KoinoniaVita Communionis (společenství života)

Řeholní sliby v kanovnickém společenství vyjadřují především darování sebe a incorporatio do vlastního chrámového společenství a s vlastním chrámovým společenstvím do diecéze a univerzální Církve.

Darování sebe a incorporatio vyžadují každodenní prožívání Ježíšova evangelia a evangelních rad, jakož i trvalé conversio morum. Konverze se stává díky naším Otcům Augustinovi a Norbertovi (oba dva byli konvertité) neustálým životním programem. Na základě svých slibů mohou řeholní kanovníci a kanovnice žít, modlit se a pracovat pouze v rámci existenčního svazku s řeholním společenstvím.

Liturgia – Cultus (život modlitby)

Také o liturgii hovoří naše Konstituce jako o poslání slyšet a hlásat Boží slovo a o poslání slavit liturgii, a tím posvěcovat časný řád věcí. Norbert stále zůstává kanovníkem a poslání skrze liturgii se tak stává samozřejmou součástí jeho založení. Liturgie měla dva hlavní směry:

  1. Liturgie hodin, která se má odrážet v chórové modlitbě. Ta má být přístupná věřícím a je přáním církve, aby se jí aktivně účastnil celý Boží lid. Premonstráti si vždy dávali záležet na tom, aby jejich liturgická modlitba byla důstojná, pozorná a zbožná, a tak je přiváděla k meditaci i kontemplaci. V dějinách se kromě kanonického oficia modlilo i oficium za zemřelé a mariánské. Později na Strahově i oficium norbertinské.
  2. Mešní liturgie, která je středem života premonstrátského řeholníka a z ní se rodí také úcta k Eucharistii.


Eucharistická úcta – je často spojována se sv. Norbertem. Ačkoli slyšíme z jeho nejstarších životopisů o eucharistických zázracích, přesto Norbertův eucharistický kult je pozdějšího data. On sám ale zdůrazňoval především důstojné slavení Božích tajemství v čistotě a počestnosti. Jedno z jeho tří doporučení bratřím bylo: čistota u oltáře a při božských tajemstvích. Po Norbertově svatořečení je v duchu protireformační obrody církve stále více vyzdvihován eucharistický aspekt jeho života. Můžeme však říci, že už od samotného vzniku řádu patřilo k prioritám synů a dcer sv. Norberta působení liturgií, kdy vyvrcholením celého liturgického života kromě oficia - denní modlitby církve slavnostně konané v chóru - bylo slavení mše svaté a další projevy eucharistické úcty. Tato praxe byla samozřejmě vždy podmíněna dobově a často i územně. Řádové Directorium spirituale konstatuje: Jakkoli je označení "eucharistický řád”, udělené premonstrátům, poměrně mladé, přesto lze v životě sv. Otce Norberta i v pozdějším vývoji řádu soustavně sledovat, že úcta k NS byla vždy v největší vážnosti... V tomto duchu se vyslovil i papež Pius XI., když prohlásil: Premonstrátský řád je chválou Eucharistie a Eucharistie je chválou premonstrátského řádu.
Praxe eucharistické úcty v řádu se soustředila především na slavení mešní oběti, kdy se kladl důraz na upravenost liturgického prostoru, čistotu a dispozici přijímajících a vysluhovatelů této svátosti, aspekt osobního díkůvzdání atd. Další důraz byl kladen na navštěvování NS a osobní adoraci. V neposlední řadě to byl eucharistický apoštolát, kdy to, co řeholník ve spojení s eucharistickým Kristem načerpá, má předávat dále jako projev křesťanské lásky. K tomuto základu se jistě také přidává osobní modlitba - kontemplace, úcta ke svatým, zvláště k Panně Marii atp. Je ale na místě si uvědomit, že tyto projevy vidíme u premonstrátů v dobovém posunu. Z počátku je to především Lectio divina (božská četba), tedy souhrn duchovních cvičení a úkonů, které byly charakteristické ve starých klášterech.

Mariánská úcta. Na prvním místě je to kult Neposkvrněného početí. Jedna antifona k Simeonovu kantiku je připisována svatému Norbertu. Tento kult se šířil dále především díky španělským premonstrátům. V řádu bylo zavedeno také malé mariánské oficium. V mariánské úctě též vyniká sv. Heřman Josef ze Steinfeldu. Díky francouzské duchovní škole Petra Beruleho XVI. století se rozvíjí způsob zbožnosti otroctví Panně Marii, jež přijali i premonstráti. Další mariánské téma se zrcadlí v úctě k Mariiným radostem, kde se v protikladu k sedmi Mariiným bolestem rozjímá o jejích radostech. Tento kult můžeme sledovat i ve františkánské spiritualitě. K oblíbeným mariánským tématům patří i kult Mariina panenství a mateřství a dále kult Marie Prostřednice. V řádové spiritualitě se ustálil titul Domina Nostra Praemonstratensis (Paní našeho řádu).

Jedním z pohledů na premonstrátskou spiritualitu je takzvané Premonstrátské patero. Je to cultus Eucharistiae, cultus marialis, laus Dei in choro, spiritus poenitentiae, zelus animarum. (Úcta eucharistická a mariánská, liturgie, kajícnost a apoštolát). Tyto zásady přijali v době obnovy řeholního života belgičtí premonstráti, kteří byli v době Napoleona vyhnáni z klášterů, a postavili si je jako hlavní program svého vnitřního života. Jsou samozřejmě obsaženy v celém dějinném vývoji řádové spirituality. Dnes se ovšem zabýváme prameny a kořeny této spirituality.

Společný apoštolát. Zatímco předcházející řádky hovořily o spiritualitě jako o duchovním základu, následující body ji vidí spíše v jejím praktickém užití. Řekli bychom řádové agere, tedy činnost. I zde musíme vyjít z předpokladu dějinné dimenze realizace spirituality na dobu a místo konkrétního života. Jistě nebude ideálem vracet se k doslovnému obnovování života kláštera XII. století, jistě nebude ideálem návrat k praxi spíše feudálního momentu duchovní správy, jistě se nebudeme vracet na školy z doby, kdy jedna třetina konventuálů působila na gymnáziích. To všechno je velmi vzácným dědictvím, které přijímáme a podle možností v něm pokračujeme. Naším hlavním posláním je však odpovídat v duchu sv. Norberta a zdravých tradic řádu na podněty, které před nás staví dnešní doba a potřeba církve - Božího království. Je to aplikace spirituality hic et nunc (zde a nyní). Vyjít podobně jako svatý Norbert vstříc potřebě naší doby a přinášet v duchu vita apostolica hodnoty evangelia dnešnímu světu. Působit i nadále svědectvím našeho communia o tom, že víme, komu jsme uvěřili, a při tom všem liturgií přivádět člověka k Bohu a svolávat Boží požehnání na lidstvo a celý svět. Velmi vzácnou se pro nás stává myšlenka sv. Norberta – vita mixta , tj. spojení života v klášteře, případně v řeholní komunitě spolu s vnější apoštolskou činnosti. V našem prostředí je to hlavně farní duchovní správa. Nejde o to být pouze ”faráři v bílém”, ale pojmout toto poslání jako celokomunitní záležitost. Ve světě se setkáváme s kláštery, které mají propracovanou misijní činnost v Africe, Brazílii, Indii, někde se zase intenzivně věnují tiskovému apoštolátu např. Averbode, Tongerlo, na jiném místě se spolubratři věnují školství jako v Daylesford, De Pere a mohli bychom pokračovat. Důležité ovšem je, aby jakákoliv forma našeho agere byla konstruktivní v budování Božího království.

 

Sestry premonstrátky

Již od počátku našeho řádu se setkáváme se společenstvím bratří a sester. V době, kdy sv. Norbert zakládal Prémontré v podobě spíše hnutí než stabilního řádu, sledujeme v této komunitě jak bratry, tak záhy i první sestry. Životopisy hovoří o sestře Rikvéře a Ágnes, které přicházejí do Prémontré, aby žily ideály sv. Norberta. Zpočátku jim připadla role pohostinství a ošetřování nemocných, přičemž se účastnily i života společenství. V pozdější době, nárůstem příchozích žen vznikala samostatná část sesterské komunity. Ty se pak oddělily od mužských klášterů a daly vzniknout samostatným kanoniím typicky ženským. Stále však zůstávala vazba na mužské komunity. Sestry přejaly typické prvky kanovnického života, jako bylo společenství, chórová modlitba, služba potřebným, přitom si však uchovávaly více kontemplativní charakter. Praxe tzv. podvojných klášterů se ustálila spíše na duchovní a praktické rovině, než na samotném místě soužití.

V našem prostředí jsou především známé kláštery Doksany,(Jako jediné byly od zrušení Josefem II. obnoveny sestrami z polského Krakova r. 1997, kdy se k nim přidalo několik sester kongregace. Zatím žijí provizorně ve farní budově, přičemž se začíná s nákladnou rekonstrukcí části doksanského kláštera. Po 220-ti letech již byla první obláčka, kdy nastoupily dvě novicky. Komunita čítá 5 sester a 5 novicek. Je snahou obnovit Doksany v jejich původní náplni, tedy jako samostatnou ženskou kanonii s více kontemplativním charakterem), dále Louňovice, Kounice a Chotěšov. Všechny vzaly za své v době, kdy největší ranou bylo rušení klášterů Josefem II. Na přelomu našeho století vznikla Kongregace sester Premonstrátek na Svatém Kopečku. Byl to zdařilý úmysl P. Vojtěcha Frejky, jenž propagoval myšlenku obnovy sesterského života v naší vlasti. Dnes má tato Kongregace dvě provincie a její spiritualita se opírá o pilíře premonstrátského patera, přičemž je jejich život více otevřen vnějšímu apoštolátu než tomu bylo u sester žijících v kanoniích. Sestry pracují ve farnostech, starají se o nemocné, vedou katecheze, vaří v semináři a tak podobně. Duchovně jsou podporovány spolubratřími, kteří se stávají jejich asistenty.

Více o sestrách, které mají svůj klášter v Doksanech u Litoměřic, se můžete dozvědět zde.

 

Premonstrátští terciáři

 Existuje ještě jedna větev premonstrátské řeholní rodiny, kterou tvoří terciáři, členové tzv. Třetího řádu. Jedná se o společenství lidí, mužů, žen i kněží, kteří nejsou řeholníky, a přesto se snaží žít ideály sv. Norberta, podle místa svého života a stavu. Tato společenství jsou formována jednotlivými kláštery, případně ve farnostech, kde působí bratři nebo sestry. Příslušnost k Norbertovu založení vyjadřují terciářskou obláčkou, kdy si volí osobního patrona. Je jim odevzdán bílý škapulíř a po dohodě přijímají i závazek praxe modlitby části breviáře. V těchto společenstvích jsou aktivní laici, žijící u našich komunit, kde napomáhají svým všeobecným kněžstvím a spolupracují na posláních našich komunit. Opět podoba této spolupráce se velmi různí podle složení a místa života. Přesto vidíme jejich život u našich společenství velmi kladně, neboť se tímto spojením vyjadřuje i úmysl našeho zakladatele, mít co nejširší záběr pro práci na budování nebeského království.